David Šťáhlavský: Nová zóna volného obchodu - Český rozhlas

Delegáti na setkání Euroasijské unie v PetrohraděFoto:  ]]> ČTK/AP ]]> , Dmitry Lovetsky

]]> Přehrát audio ]]> ]]> Přehrajte si celý příspěvek ]]>

Stalinovi lze asi stěží přičíst nějaký klad. Přesto je tu jedna jeho vlastnost, která hraničí možná až s genialitou, s jakou gruzínský lupič a zloděj koní dokázal aplikovat politické metody císařů a králů. Mezi nimi to byla strategie „rozděl a panuj!“, tedy vytváření nárazníkových pásem.

Mnohé státy, které tyto zóny tvořily, se své role nezbavily dodnes, a navíc se z toho snaží pro sebe vytěžit výhody. Platí to například o Střední Asii, která stojí na vartě útočícího radikálního islámu a rostoucího čínského vlivu. Další země se sice snaží, ale její nárazník je starý a ve své účinnosti nepředvídatelný. Proto politický profit ze Stalinovy velmocenské politiky už není tím, čím by si přálo Bělorusko nebo Ukrajina. Přesto i tady odkaz minulosti jistým způsobem funguje, asi jako když se chasníci přetahují na laně. Jednou tahá za kratší provaz Brusel, podruhé Moskva. Ředitel Mezinárodního institutu politických expertiz Jegenij Minčenko hodnotí pozice obou nárazníkových států jako prakticky vyrovnané. Minsk má sice méně prostoru k lavírování, ale Kyjev se zase přepočítal s Tymošenkovou. 

Když ji poslal za mříže, pak proto, aby přiměl Kreml snížit cenu plynu a navnadil Unii na svou slábnoucí energetickou závislost. Jenže pozapomněl na tak důležitý faktor, který v evropské sedmadvacítce hrají lidská a občanská práva. Asi tady také dříme příčina toho, že země bývalého Sovětského svazu se po letech příprav nečekaně dohodly na vytvoření zóny volného obchodu. Ta umožní, prozatím osmi státům, vzájemně zrušit dovozní a exportní cla na vybrané zboží. Memorandum v Petrohradu podepsalo Rusko, Bělorusko, Ukrajina a pět dalších. U jmenovaných jsou důvody už jasné. Dlouhodobé odmítání Lukašenkova a aktuálně i Janukovičova režimu v Bruselu, snaha Moskvy posílit vliv v tradičním prostoru. Ostatně byl to právě Medveděv, který tento týden pozval Ukrajinu, aby urychleně vstoupila do celní Unie v odpověď na urážku z Bruselu; tedy odklad prezidentovy cesty do centrály sedmadvacítky. Přitom právě Kyjev se ještě nedávno bránil vstupu do postsovětské Unie s tím, že by ohrozil vyhlídky na volný obchod s Evropou. 

Dmitrij Medveděv ovšem – symbolicky na ruskojazyčném východě Ukrajiny, v Doněcku – vyložil důležité eso. Navrhl snížení cen plynu v případě kyjevského členství v celní dohodě. Zajímavé je na druhou stranu to, že středoasijské země oceňují svůj politický kapitál tak vysoko, že ropné velmoci, jakými jsou Uzbekistán, Ázerbájdžán a Turkménie si nechaly čas na rozmyšlenou do konce roku. Ruský premiér Putin, který se zřejmě vrátí zpět do Kremlu, slibuje vyšší konkurenceschopnost členských států a snížení cen zboží osvobozeného od cel. Pozoruhodné, že odmítl upřesnit zvýhodněné komodity. Možná proto, že k dohodě došlo jaksi nakvap a tedy nečekaně. Začne platit příští rok, pokud ji ovšem petrohradští signatáři doma ratifikují. Téměř rok a půl přitom už funguje menší – tříčlenná – celní unie Rusko, Bělorusko, Kazachstán. O její akceschopnosti svědčí to, že teprve rok po svém vzniku se začala vážněji zabývat jednotnou vnitřní politikou a společnými principy zahraničního obchodu. 

Když něco nefunguje ve třech, jak má identická myšlenka fungovat v osmi, resp. jedenáctihlavém celním spojenectví? Asi těžko, a proto také bere navrch myšlenka, že nečekaná dohoda o celní Unii je účelovým politickým nástrojem. S nadsázkou lze říci, že v praxi bude fungovat podobně jako ta původní tříčlenná, jako stálá poradní komise pro doporučený postup zemí bývalého SSSR v procesu růstu světové konkurenceschopnosti a zvyšování podílu zboží členských států na celkovém světovém obratu. Jinými slovy: Kyjev bude Moskvě zavázán, Bělorusko se bude moci utužovat v oddanosti Lukašenkovi, a pokud si bude některý stát stěžovat, začne se rozpracovávat nová a zaručeně úspěšná koncepce jednotné celní politiky. Že by sami občané pocítili nějakou změnu (třeba možnost koupit si levnější běloruské mléko, nebo kazašský štůček látky), toho se opravdu netřeba obávat. A tak lze očekávat po nějaké době znovu jen debatu o nárazníkových státech a jejich politickém potenciálu, zkrátka sledovat, jak se chasníci z Východu přetahují s těmi ze Západu a jak účelově si vedou ropní konkurenti Ruska ze Střední Asie.