Karel Schwarzenberg a Japonci po katastrofě

V první části naší cesty internetem se podíváme do Německa, kde vyšel zajímavý rozhovor se šéfem české diplomacie. Ze sousední země se vypravíme na druhý konec světa do Japonska, které loni postihla velká přírodní katastrofa. Dovíme se, jak tam žijí staří lidé, kteří nechtějí opustit svůj domov, a přečteme si dětské verše o hodnotě pokojného života.

Evropský osud 

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v debatě, kterou uveřejnil německý magazín ]]> Spiegel ]]> , kritizoval evropské politiky za nedostatek vize, upozornil na roztrpčení menších zemí Evropské unie, které vyvolává příliš velký vliv Německa a Francie, a varoval Berlín, aby nepřeháněl při zachraňování eura. Z interview vybíráme několik výňatků. 

Pane ministře, jako český aristokrat českého původu jste strávil většinu života v Rakousku a Německu, než jste se po pádu sovětského bloku vrátil do Prahy a stal se politikem. Máte také švýcarský pas. V jakém jazyce sníte?  

To záleží na tom, kde zrovna jsem. Někdy v češtině a jindy v němčině. 

Pořád je to střední Evropa. Kam až podle vás sahá a kdo by měl patřit do Evropské unie?  

Střední Evropa nemá jasné hranice, protože procházejí Německem. Düsseldorf a Kolín nad Rýnem jsou v západní Evropě, ale Mnichov a Drážďany jsou už ve střední Evropě. Je dobře, že do Unie brzy vstoupí Chorvatsko a členem by mohla být i Ukrajina. Měl by tam být celý západní Balkán, pokud nechceme sedět na sudu střelného prachu. A také Turecko, jestli o to ještě stojí, ale musí zavést důležité reformy. 

Snaží se Evropa přiměřeně ovlivnit autoritářské Rusko a diktátorské Bělorusko?  

Evropa je teď hodně introvertovaná. Dohlédne za okraj svého talíře, chcete-li, ale ne za okraj stolu. Evropa poněkud ztratila globální perspektivu.

Někteří lidé žádají, aby se německá vláda ujala vůdčí role v Evropě.  

Na začátku krize jsem svým evropským protějškům řekl: „Na co jsou tahle složitá usnesení? Zaveďte prostě v Unii pravidlo, že na každém ministerstvu financí má být německý účetní.“ Všichni se smáli, ale teď se k tomu bodu pomalu blížíme. 

To je pravda, Řekové už mají německý dozor.  

Němci jako by někdy říkali, kdyby byl každý tak pilný a šetrný jako my, tak bychom nebyli v takové kaši. Na tom je něco pravdy, ale nikdo by se neměl prohlašovat za vzor. Když vám vypomůže bohatý strýček, ale udělá to moc nápadně, tak vám půjde na nervy. Na to jsou citlivé zvláště malé země. Moc je asi nepotěší, když se na politice shodne paní Merkelová s panem Sarkozym, a pak řeknou ostatním, jak se rozhodli. Tohleto může jít jenom chvíli. 

Váš polský protějšek Radoslaw Sikorski zaujal velmi proevropský a proněmecký postoj a naléhal na Berlín, aby se postavil do čela úsilí o záchranu eura. Německá nečinnost ho prý děsí víc než německá moc.  

Tohle je skutečně koperníkovský obrat v polském politické myšlení a já jen doufám, že tomu Němci správně porozumí. Sikorski je za svůj postoj doma tvrdě kritizován. 

Chápete strach Německa, že bude hlavním finančním přispěvatelem tak zvané přerozdělovací Unie, kde budou bohatí členové dotovat ty chudší?  

Tomu samozřejmě rozumím, ale dodal bych, že německé hospodářské zotavení a exportní výkonnost jsou založeny na skutečnosti, že si zadlužené země koupily úvěr v Německu. Z lehkomyslného zadlužování mají největší prospěch Němci a neměli by na to zapomínat. 

Český prezident Václav Klaus je vůči Němcům podezíravý a Evropskou unii tvrdě kritizuje. Co si myslí Češi?  

Češi nekritizují Evropu víc než Němci nebo Rakušané. Mimochodem, jsem proti dvourychlostní Evropě. Každý, kdo jel po německé dálnici, ví, že pomalý pruh vede ke sjezdu a já se nechci odchýlit od hlavního evropského směru. 

Co myslíte, mohou za krizi hlavně banky nebo politici?  

Nepochybně politici. Schodkové rozpočty byly desítky let schvalovány automaticky, a to nejde donekonečna. Banky z toho pochopitelně těžily. V posledních let se skoro nevyskytl politik, který by varoval před ještě větším utrácením. 

Takoví politici by přece ihned prohráli volby.  

Ale toho by se člověk neměl bát, tak to prostě chodí. Každý, do jedná proti vlastnímu úsudku, aby zlepšil své volební vyhlídky, je neodpovědný. 

Znamenal by konec eura také konec Evropy?  

Euro je důležité, ale je to jen nástroj. Evropská unie je politický projekt a euro by přežila. V Evropě, která se sjednocuje, se musí uchovat demokratická kontrola. Brusel začal kontrolovat, co se jen dá. Jeho kompetence by mohly být účinnější, kdyby je převzaly regiony nebo státy. Musíme se zbavit úzkoprsé Evropy a důležitá rozhodnutí dělat společně. 

Říkáte o sobě, že jste skrz naskrz Evropan. Odkud se bere vaše hluboké přesvědčení?  

Určitě to souvisí s dějinami naší rodiny. Evropa prošla za mého života velkými, pozitivními i negativními změnami. Když mi bylo deset let, maminka mi řekla „Kary, jsi teď teenager a přišel čas, abych si s tebou vážně promluvila. Musím ti říci, že přijdeme o všechno a budeme asi muset odejít ze země.“ Jasně si pamatuji, ve které místnosti čimelického zámku se to stalo. Udělal jsem jediné, co v té chvíli šlo: chtěl jsem si ještě jednou prohlédnout rodnou zem. V létě roku 1948 jsem se vydal do vltavského údolí, kde je teď bohužel přehradní nádrž. Jako chlapec jsem vstřebal všechno, co se dalo.

Jak jste se setkal s disidentem, básníkem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem, který nedávno zemřel?  

Roku 1985 jsem se na návrh bývalého rakouského kancléře Bruna Kreiského stal předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, která dokumentovala jejich porušování v zemích, které se zúčastnily Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Když jsem přijel do Československa, pořád mě sledovali dva policejní agenti, a najednou Havel. Říkal jsem si, proč bychom se měli setkat a zorganizovat schůzku čtyř policistů? Ale Havel nesouhlasil a náš společný přítel mi řekl, že se chce se mnou sejít. 

Jak jste ty lidi, co vás sledovali, setřásli?  

Setkali jsme se v jednom velice hlučném baru na Václavském náměstí, kde bylo odposlouchávací zařízení na nic. Havel se nebál, a tak jsem se dohodli, se budeme scházet pravidelně. Pak už jsem často přijížděl svým autem. 

Byla nějaká chvíle, kdy jste došel k závěru, že komunismus je na ústupu?  

Havel mi vyprávěl o jedné malé, ale zásadní události. Najednou ho nečekaně navštívili přátelé z dětství z Moravy. Doma nebylo co pít, a tak udělal to, co by napadlo každého normálního Pražana – vzít velký džbán a zajít za roh do hospody pro pivo. A tak popadl džbán, ale na schodech ho zastavil člověk, který ho sledoval, a řekl mu: „Je nám jasné, že vaše návštěva nejsou disidenti. Dejte mi ten džbán a já vám pro to pivo dojdu!“ Psal se rok 1988 a já si byl jist, že ten režim je na odchodu. Když se stal 29. prosince 1989 Václav Havel prezidentem, byl to nejlepší den mého života. Věděl jsem, že noční můra mé země je konečně pryč. Jsem zase doma a přežil jsem 20. století. 

Ohlásil jste, že jste ochoten jít do prezidentských voleb v roce 2013.  

To ano, ale asi skončím mezi ostatními uchazeči a nebude mě to mrzet. Těším se na důchod, rád bych cestoval, ještě jednou projel Hedvábnou stezku a pak znovu a znovu po krásné Evropě. Při volbě mám malou šanci, protože jinak bych do toho nešel, ale pro spoustu lidí jsem moc vzpurný. 

Autentičnost a průhlednost politiky, je tohle důležité na konci života?  

Dá-li Bůh, řekl ministr Schwarzenberg, budu si moci nakonec říci: „Nepromarnil jsi své vlohy a dostál jsi odpovědnosti, která ti byla uložena.“
 

Zůstaneme doma 

Cujoši a Hisano Satovi slavili letošní Nový rok stejně jako posledních letech. Hřáli si nohy u stolku s elektrickými kamínky, popíjeli a pálili dříví ohřívající vodu na koupání. Čelili tak zimnímu počasí, jaké obvykle panuje v prefektuře Fukušima. Cujoši se dožil osmdesáti čtyř a jeho žena Hisano osmdesáti sedmi let a jsou to jediní lidé, kterým se dalo o Novém roce zatelefonovat do městečka Iitate, kde žilo za normálních časů asi 460 domácností. 

Obec leží asi přibližně třicet kilometrů od jaderné elektrárny Fukušima 1, kterou loni v březnu asi hodinu po velkém zemětřesení poničila obrovská mořská vlna cunami. Městečko bylo zařazeno do evakuační zóny a všichni obyvatelé byli vyzváni, aby se vystěhovali. Nutno dodat, že pokud odmítli, nečekal je žádný trest. 

Pan Cujoši se rozhodl zůstat a starat se o svou ženu, protože nechce žít jinde než ona. Jeho paní Hisano špatně chodí, protože má už tři roky velké bolesti v nohou. Její muž obstarává veškeré vaření a praní. O své ženě říká, že kdyby se odstěhovali někam, kde to neznají, její tělesný stav by se ještě zhoršil. 

Většina obyvatel městečka Iitate odešla, ale 13 lidí z osmi domácností zůstalo. Někteří prohlásili, že se musí starat o domácí zvířata, a jiní prostě řekli, že chtějí žít tam, kde si zvykli. Manželé Satovi jsou spolu šedesát let a bydlí sami, protože jejich čtyři děti se odstěhovaly. Městečko je skoro úplně opuštěné, ale zbylí staří lidé mají stále k dispozici elektřinu, vodovod i plyn. Nedaleký obchod byl uzavřen, ale Satovic děti i bývalí sousedé jim čas od času obstarávají potraviny. 

Staří manželé vstávají každé ráno kolem půl sedmé a většinu času tráví před domem u stolku s elektrickým ohřívadlem. Pan Cujoši chodíval v zimě do hor kácet stromy a prodával je lidem, kteří na nich pěstovali oblíbené houby šiitake – česky se jmenují houževnatec jedlý. Letos už do lesa nešel, protože usoudil, že dříví nikdo nekoupí ze strachu, že může být kontaminované. 

Úřady je vyzývaly, aby se odstěhovali, ale starý pán to odmítl s tím, že je mu lépe doma. I kdyby odešli, asi by nežili dlouho, protože by je život netěšil. O radioaktivitu se nestará, protože se s ní stejně nedá nic dělat, jelikož je neviditelná. Pan Cujoši se byl podívat do ubytovny ve městě Fukušima, ale dvoupokojová obytná jednotka mu připadala malá. 

Ve větší místnosti bylo šest matrací tatami a v menší jen čtyři a půl. Satovic dům ve vesnici Iitate má čtyři místnosti a do každé se vejde deset tatami. Pan Cujoši také slyšel, že nějací jeho známí, kteří se odstěhovali do dočasných ubytoven, skončili v nemocnici. 

Starý pár není úplně osamocený. Koncem prosince je navštívily jejich dcery a vnoučata, ale moc dlouho se nezdrželi. Přivezli jim oblíbené nudle soba, které se jedí za studena, a kvašený nápoj saké. „Přišel už Nový rok, ale nic se tu nezměnilo. Celá oblast se prý má dekontaminovat, ale těžko říci, jak dlouho by to u nás ve vesnici trvalo,“ říká pan Cujoši. 

Pátého ledna napadl sníh a staří manželé zůstali ve svém obývacím pokoji. Pan Cujoši se své Hisano zeptal: „Napiješ se tohohle?“ a podal jí láhev výživného nápoje. Novináři z deníku ]]> Asahi ]]> , řekl, že až přijde jaro, zasadí zeleninu jen pro sebe a pro svou ženu. „Nynější situace je lepší než doba bezprostředně po konci druhé světové války, kdy skoro nebylo co jíst. Zůstaneme tady,“ řekl pan Cujoši Sato.
 

Jak je krásné, když se nestane nic zvláštního 

Roku 2007 napsala žačka šesté třídy Terumi Sekineová báseň Arigato neboli Děkuji. V té době si asi neuměla představit hluboký význam, jaký její verše dostaly o čtyři roky později, když 11. března roku 2011 zasáhlo její zemi obrovské zemětřesení a ničivá vlna cunami. Terumi tehdy napsala: „Jsem moc ráda, / že se dnes nic zvláštního nestalo.“ Dívka tak vyjádřila vděčnost za normální a pokojný život, který nic neohrožuje. 

Recitaci básní Terumi a dalších japonských školních dětí si lidé mohou bezplatně stáhnout ]]> z internetu ]]> na zařízení iPhone a iPad. Aplikaci si už opatřilo asi 200 tisíc zájemců jako připomínku, jakým požehnáním může být život, na který nedolehnou nenadálé události. 

Verše, které předčítají japonské herečky a hlasatelky, jsou vybrány ze sbírky, která se jmenuje Hovoří děti z Fukušimy. Ze slov mladých lidí, které zachycují často přehlížené zážitky z každodenního života, se dovídáme, jak žijí v době, kterou poznamenala katastrofa. Básně uveřejnil dětský poetický magazín Modré okno, který vychází od roku 1958. V jeho pěti stech třiceti číslech už vyšlo nejméně 10 tisíc básní. Internetová aplikace jich uvádí osmnáct – sedmnáct napsaly žáci základní školy a jedna vznikla po loňském zemětřesení. 

„V žádné z těchto básní se o zemětřesení přímo nehovoří,“ říká paní Yoko Hašimoto z vydavatelství dětského magazínu, „a přesto zasáhnou čtenáře a posluchače do srdce, protože děti dokážou postihnout, co je na světě důležité.“ 

Poetickou aplikaci vytvořila japonská společnost Primal Switch, která vydává elektronické knihy a zábavné, ale i vzdělávací produkty. Její představitel Akihiro Takahaši, který pochází z města Korijama v prefektuře Fukušima, si vzpomněl si na magazín Modré okno, když se dověděl, jakým potížím čelí tamější děti. Mnoho z nich zažilo loňskou masovou evakuaci, kterou si vynutila zkáza jaderné elektrárny. Pan Takahaši chtěl, aby se dětské básně dostaly do světa a pomohly při obnově měst, kde japonské děti přišly o domov. 

Recitátorky načetly dětské verše zadarmo. Autorem básně, kterou citoval japonský deník ]]> Asahi ]]> , je školák Rintaro Jamada z tokijské čtvrti Kijose. Jeho verše se jmenují Pojďme všichni spolu a čteme v nich „Pomozme si navzájem / aby každý z nás měl sílu žít.“

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci ]]> iRadio ]]> . Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v ]]> Týdeníku rozhlas ]]> .