Korejský poloostrov na rozcestí, cenzura internetu v Bělorusku a Margaret Thatcherová jako „železná lady“

Nejprve se vydáme na Korejský poloostrov. Smrt Kim Čong-ila by totiž mohla podle komentátora Independentu přinést oteplení do vztahů mezi jeho severem a jihem. Poté se přesuneme do Běloruska, kde ode dneška bude režim své občany trestat za to, že navštíví zahraniční internetové stránky. Příběh tvrdohlavé a ocelově pevné ženy, která však nepostrádala šarm, si připomeneme díky novému filmu Železná lady A na závěr dnešního pořadu se očima kanadských novin podíváme na významného českého spisovatele Josefa Škvoreckého, který nás tento týden opustil.

 
Obě Koreje jsou na rozcestí
 

„Smrt Kim Čong-ila by mohla připravit cestu ke změně ve vypjatých vztazích na Korejském poloostrově. Mohla by také přinést průlom ve vyjednávání o jaderných zbraních se severem,“ řekl jihokorejský prezident I Mjong-bak ve svém novoročním projevu. Dále poznamenal, že nová vedoucí úloha Kim Čong-una je „bodem obratu“, který může přinést změnu. Nicméně také varoval, že Soul tvrdě odpoví na jakoukoli agresi ze strany svého souseda. Uprostřed změn a nejistoty by však podle něj měla být dána oběma zemím nová příležitost. „Pokud se Severní Korea upřímně otevře, budeme společně pracovat na začátku nové éry,“ cituje premiérova slova deník ]]> Independent ]]> . 

Severní Korea již naznačovala, že je ochotna vrátit se k rozhovorům, a I Mjong-bak ve svém projevu řekl, že pokud Severní Korea zastaví své jaderné aktivity, mohou ihned znovu zasednout k jednacímu stolu: „Jsme připraveni vyřešit otázky bezpečnosti na Korejském poloostrově a poskytnout podporu znovuoživení severokorejské ekonomiky prostřednictvím smluv na šestistranném jednání.“ Dodal ale, že Jižní Korea „bude nadále důkladně chránit svou bezpečnost tak dlouho, dokud zde bude trvat nebezpečí jakékoli provokace ze severu.“ 

Prezidentovy výroky naznačují možný optimismus přesto, že k provokacím ze severu dochází neustále. Pchjongjang tohoto konzervativního jihokorejského lídra ostře kritizuje od chvíle, kdy ukončil jižní „sluneční politiku“, která měla přinést smíření, a zastavil po své inauguraci roce 2008 všechnu potravinovou pomoc Severní Koreji. 

Vztah mezi oběma zeměmi byl mrazivě chladný i po 17. prosinci, kdy zemřel severokorejský tajemný excentrik a brutální vládce. Jihokorejský premiér totiž dal svému severnímu sousedovi další důvod ke zlobě, protože odmítl poslat delegaci, která by projevila soustrast a poklonila se před tělem Kim Čong-ila ve skleněné rakvi. Tamní propaganda proto neutuchala ve vypouštění agresivních prohlášení na účet Soulu, včetně slibů „moře ohně“ a „řevu pomsty“. Mocná Komise národní obrany se nechala slyšet, že s jihokorejským prezidentem nikdy nebude jednat a že se nic nezmění na její izolacionistické zahraniční politice. Ve svém novoročním poselství severokorejský režim dokonce vyzýval své občany, aby se shromáždili okolo Kim Čong-una a stali se jeho „lidskými štíty“. 

Vztahy mezi Severní a Jižní Koreou jsou v posledních letech extrémně napjaté. Na bod mrazu se dostaly v roce 2010 poté, co severokorejské torpédo potopilo jihokorejskou vojenskou loď, na níž zahynulo 46 členů posádky. Dalším hřebíkem do rakve vzájemných jednání bylo severokorejské výhružné ostřelování jihokorejského ostrova na hranicích mezi oběma zeměmi. „Pokud dojde k jakémukoli napadení, zareagujeme silou,“ řekl jihokorejský prezident I Mjong-bak ve svém projevu, o němž informuje deník Independent.  

 
Bělorusko ode dneška cenzuruje přístup na internet  

Nový zákon v Bělorusku omezí přístup na zahraniční webové stránky a donutí internetové kluby a kavárny, aby nahlašovaly uživatele, kteří stránky zaregistrované v cizině navštíví. Zákon začíná platit ode dneška a nařizuje, že kdokoli bude chtít prodávat zboží běloruským občanům přes internet, bude muset používat běloruskou doménu „by“. Podrobnosti přináší zpravodajský ]]> server BBC ]]> . 

To znamená, že firmy jako Amazon nebo eBay nebudou moci legálně prodávat své zboží běloruským zákazníkům. Pokuta za porušení tohoto zákona dosahuje až 120 dolarů, tedy téměř dvou a půl tisíce korun. Zákon dále říká, že lidé, kteří nabízejí internetové služby veřejnosti – ať v kavárně, klubu nebo ve vlastním domově – budou muset platit pokutu, pokud jejich zákazníci navštíví cizí stránky a jejich návštěvy nebudou náležitě zaznamenány a nahlášeny. Podle nového zákona pokutu dostane také ten, kdo navštíví stránky s extremistickým nebo pornografickým obsahem. 

Na konci prosince byly napadeny hackery internetové stránky běloruské opozice Charta 97, které jsou spravovány mimo Bělorusko. Šéfredaktorka stránek řekla americké Komisi na ochranu novinářů, že útočníci na jejich webu smazali archivy a vyvěsili nepravdivou zprávu o opozičním prezidentském kandidátovi a spoluzakladateli Charty 97 jménem Andrej Sannikau. Ten byl loni v květnu uvězněn na pět let za organizování masových protestů během prezidentských voleb v prosinci 2010. Šéfredaktorka stránek, která pracuje z exilu v sousední Litvě, řekla, že hackeři se nejspíš do redakčního systému stránek dostali přes heslo, které získali tak, že poslali virus do počítače v redakci. 

Podle nezávislého běloruského zpravodajského a hudebního serveru ]]> Euroradio.fm ]]> tamní právníci říkají, že je zatím příliš brzy na to, aby mohli odhadnout, jaký dopad bude nový zákon mít. Stejně tak běloruská reklamní agentura RG Media, která spolupracuje se zahraničními provozovateli internetových stránek, vůbec nedokáže předpovědět, jak ji tento zákon ovlivní. Běloruské ministerstvo vnitra však ]]> Euroradiu ]]> sdělilo, že nový zákon bude moci vymáhat každý policista, uzavírá ]]> BBC ]]> . 

Železná lady se do Downing Street dostala díky své tvrdohlavosti a ženskému šarmu 

„Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé navštívil Downing Street číslo 10. Margaret Thatcherová byla premiérkou a já jsem se rozhodl, že setkání využiji k tomu, abychom probrali narůstající problémy s bezdomovectvím mezi mladými lidmi.“ Těmito slovy začíná britský politický komentátor Nick Robinson na stránkách ]]> serveru BBC ]]> svůj článek o filmu Železná lady, který dnes vstupuje do britských kin. 

Jedná se o životopisný snímek věnovaný Margaret Thatcherové, která byla v letech 1979 až 1990 premiérkou Velké Británie, a sídlila tedy jako všichni britští šéfové vlády v domě na Downing Street číslo 10. A Nick Robinson pokračuje. Nikdo samozřejmě nemohl vyvést z míry paní Tchatcherovou, která se setkala s mnohem mocnějšími muži, než jsem byl já. Pozdravila mě se znepokojivou směsí ženského šarmu a neochvějného odhodlání – v tomto případě mluvit o čemkoliv, jen ne o bezdomovectví. 

Herečka Meryl Streepová ve svém ztvárnění „železné lady“ brilantně vystihuje političku přesně tak, jak si ji pamatuji. Sleduje také její obrovský úspěch v tom, že se stala první – a zatím jedinou – britskou premiérkou. Naposledy jsem se s paní Thatcherovou setkal před několika lety. V našem rozhovoru po jasných chvílích, které se většinou se týkaly minulosti, následovaly momenty, kdy bylo bohužel zřejmé, že někdejší ocelově neochvějné myšlení „železné lady“ pomalu začíná rezavět. Tento rozpor film dobře a někdy bolestně zachycuje. 

Film Železná lady thatcherovská léta nehodnotí. Je to spíš barvitý a místy až dojemný příběh osamělého a houževnatého zápasu jedné ženy proti omezeným očekáváním ostatních žen, které zosobňuje její matka. Ale také boje proti slepým předsudkům většiny mužů její doby a dusivé blahosklonnosti těch, kteří si své pozice v politice nezasloužili, nýbrž je jen zdědili. 

O jedenácti dlouhých letech, kdy byla Margaret Thatcherová v úřadu, film vypráví jako o letech neustálých bojů proti pochybovačům v její vlastní straně, dále proti těm, které nazývala „vnitřními nepřáteli“, tedy odborářům nebo příslušníkům Irské republikánské armády, a „vnějším nepřátelům“, tedy sovětským komunistům či agentům argentinské junty, která obsadila Falklandské ostrovy. 

Filmu se nepodařilo ukázat, jak politika Margaret Thatcherové ovlivnila sociální oblast. Ani neupozorňuje, jaká politická rozhodnutí se nepovedla či jaká byla prosazena příliš rezolutně. Neřeší otázku, zda měla pravdu ona nebo její kritici – ať v labouristické straně nebo mezi konzervativci, kteří ji varovali před důsledky její ekonomické politiky, nebo ve vládě, která ji nakonec donutila opustit funkci. 

Film Železná lady je v podstatě sledem epizod, které ukazují neuvěřitelnou sílu Margaret Thatcherové, její tvrdohlavost a odhodlání spolu se záblesky jejího ženského šarmu. Takže v jednom momentě ji vidíme, jak tvrdě kritizuje amerického ministra zahraničí a mluví o tom, že Spojené státy by měly stát při svých přátelích během války o Falklandy. A v další chvíli – zatímco americký ministr Al Haig se ještě vzpamatovává z její kritiky – se ho sladkým mateřským tónem ptá, zda by si přál, aby mu nalila čaj. 

Je to nezapomenutelné, je to úsměvné, ale nepřekvapuje nás to. Co ale překvapuje, pokračuje komentátor ]]> BBC ]]> Nick Robinson, je osamělost ženy, jíž matka nerozumí, jejíž dcera ji zklamala, jejíž rozmazlený syn ji zanedbává a jejíž politický učitel a důvěrník Airey Neave je zabit při atentátu Irské republikánské armády ještě před tím, než Thatcherová přišla do Downing Street. Má jen Denise, svého manžela, který ji naprosto podporuje a zároveň jí zprostředkovává kontakt s reálným světem. Ale Denis také odchází. 

Filmová scéna, v níž ovdovělá „železná lady“ i dnes mluví s Denisem, jako by byl stále po jejím boku, urazila její nejbližší. Sekvence, v níž dcera Carol sedí na matčině posteli a říká jí, že tatínek je už mrtvý, Mark je v Jižní Africe a ona sama už není premiérkou, je pro ně jistě obzvlášť bolestná. Přesto je velice působivá. Nevidím v ní totiž krutost autorů filmu, ale spíš připomínku toho, jakou cenu je často nutné zaplatit za moc. Nastoluje také téma příběhu, které se filmem táhne jako červená nit. 

Železná lady začíná scénou, v níž zmatená stará žena přijde nepovšimnutá do malého obchůdku, aby si koupila mléko. Postava, v níž rozpoznáváme lady Thatcherovou, je viditelně šokována nejen cenou za krabici mléka – které už navíc není v lahvích – ale i tím, co slyší a vidí v obchodě dnešní multikulturní a multietnické Británie. 

Tato scéna je ve filmu protipólem vzpomínky, v níž se mladá Margaret v jiném obchodu s potravinami, který tentokrát patří jejímu otci, schovává pod stolem při bombardování za druhé světové války. Najednou se však vynoří ze svého úkrytu, aby udělala otci radost tím, že zachrání ze suti pod třesoucím se stropem máslo. Kontrast těchto dvou scén ukazuje, jak dlouhá byla cesta, kterou teprve musela ujít jak Margaret Hilda Robertsová, tak i země, kterou jedenáct let vedla. 

Přátelům Margaret Thatcherové se nebudou líbit osobní stránky filmu. Jejím nepřátelům se nebude líbit jeho politický – v podstatě thatcherovský– pohled na dějiny. Já jsem film chápal spíš jako připomínku dech beroucího zanícení, mnohých rozkolů a velkého dramatu, které nám léta Margaret Thatcherové u moci přinesla. Ale také, a především jsem film bral jako strhující připomínku neobyčejného příběhu o tom, jak se Margaret Thatcherová do Downing Street vlastně dostala, uzavírá svůj komentář Nick Robinson pro ]]> server BBC ]]> . 

Škvorecký a Havel: inženýři lidské svobody 

Český exulant Josef Škvorecký miloval svobodu, kterou měl jako spisovatel v Kanadě, nikdy ji však nebral jako samozřejmost. Svět získal mnohé díky tomu, jak se svou svobodou nakládal, píše kanadský list ]]> Globe and Mail ]]> . Škvorecký, který zemřel toto úterý ve věku 87 let, a bývalý český prezident Václav Havel, který zemřel v prosinci, byli ústředními postavami disidentské literatury, která napomohla pádu komunismu v bývalém Československu a v dalších zemích východního bloku. 

Škvorecký si vypůjčil název jednoho svého románu Příběh inženýra lidských duší u Josifa Stalina, který chápal spisovatele jako nástroje státu. Podle Stalina právě oni měli svým dílem inspirovat lidi k tomu, aby byli takoví, jaké je chtěl stát mít. Protagonistou románu je Škvoreckého tradiční autobiografický hrdina Daniel Smiřický – tedy nikoli Stalinův inženýr, ale nyní už spisovatel a vysokoškolský profesor žijící v emigraci v Torontu, který stále srší vtipem a miluje jazz i ženy. Podle listu ]]> Globe and Mail ]]> byl Danny autorovou vzdornou odpovědí na Stalinův totalitní sen. 

Škvorecký v roce 1969 odešel z Československa do Kanady a svobodu ve své nové vlasti využil k tomu, aby napsal řadu knih. Spolu se svou manželkou Zdenou Salivarovou také v roce 1971 založil nakladatelství 68 Publishers. Vydávali v něm v češtině například Václava Havla, Milana Kunderu nebo Škvoreckého vlastní knihy. Ty pak byly pašovány do Československa a hrály klíčovou úlohu pro českou undergroundovou literaturu. 

S dojemnou upřímností Škvorecký vyjádřil Kanadě svou vděčnost za svobodu takto: „Všude na zemi je krásně, ale krásněji je na těch místech, kde se člověk cítí volně, protože už nemusí odkládat svoje sny.“ Škvorecký a Havel byli velikáni a hrdinové, ale vždy si uchovali hlubokou lidskost. Škvorecký byl dospělou verzí Smiřického a nevyhnutelně byl politicky angažovaný, protože spisovatel, který žije buď v totalitě nebo v emigraci, cítí svou povinnost podávat svědectví. 

Havel, absurdní dramatik a vynikající esejista, který za komunismu strávil roky ve vězení, mluvil o nutnosti života v pravdě jako o základním výchozím postoji pro boj s totalitarismem. Disent podle něj sloužil pravdě, pravdivému životu a pokoušel se dospět k ryzím životním cílům. Havel sloužil pravdě, i když to pro něj znamenalo nebezpečí. A Škvorecký trvale podával svědectví o ryzích životních cílech, uzavírá kanadský list ]]> Globe and Mail ]]> . 

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19 hodin 10 minut. Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci ]]> iRadio ]]> . Některé vybrané pasáže si můžete přečíst také v ]]> Týdeníku rozhlas ]]> .